Příběh rodiny Pechmanových
Vlastislav Janík
Jaroslav Pechman se narodil 1. 5. 1900 v Radobytčicích u Plzně. Po ukončení vzdělání se v 19 letech přestěhoval do Prahy, kde se stal zaměstnancem státní pošty jako poštovní asistent. V roce 1923 se oženil s Marií Bohuslavovou. Marie pocházela z Kosmonos, kde se narodila 6. 4. 1902 Františku a Anně Bohuslavové. Marie byla ženou v domácnosti. Po rodičích byla členkou českobratrské církve evangelické. Pechmanovi bydleli v Hanusově ulici čp. 1025 v Praze Michli. Na Jaroslavovy narozeniny se manželům v roce 1925 narodil syn, který po otci dostal jméno Jaroslav. Po ukončení základní docházky začal studovat na Obchodní akademii v Resslově ulici. Po rodičích se hlásil k českobratrské církvi. Dne 6. 12. 1929 se manželům narodila dcera Milena. V roce 1942 byla studentkou III. A Hlavní dívčí školy v Praze Nuslích ve Svatoslavově ulici.
Celá rodina se velmi angažovala v Sokole. Jejich domovskou jednotou se stal Sokol v Michli, kde se postupem času Jaroslav Pechman stal jejím starostou a velmi se zasloužil mimo jiné o vybudování nové sokolovny. Nová sokolovna byla postavena v roce 1937 a její otevření bylo situováno k padesátému výročí založení Sokola Michle. K slavnostnímu otevření došlo na nový rok 1938. Stavba byla realizována během jednoho roku aniž by se Jednota zadlužila. Slavnostního otevření se zúčastnili i vzácní hosté z řad umělců Národního divadla - Eduard Haken a Václav Vydra. Jaroslav Pechman se také zasloužil o koupi pozemků na vrchu Bohdalec, kde měla ještě před vybudováním sokolovny jednota cvičiště. Se zvyšujícím se napětím v mezinárodních vztazích se rozšiřovaly v průpravě sokolů branné prvky. Vědom si důležitosti této činnosti chopil se vedení branné výchovy sám Jaroslav Pechman spolu s náčelníkem jednoty Miroslavem Hvězdou.
Během 1. republiky sokolské jednoty ve vnitrozemí podporovaly nově vznikající jednoty založené v příhraničních částech Československa, kde jejich postavení vzhledem k početnému německému obyvatelstvu a nízké členské základně bylo velmi těžké. Jednota v Michli již od roku 1921 byla opatrovnickou jednotou sokola v Hájích u Duchcova. Do Duchcova v roce 1927 nastoupil jako nový řídící učitel Jan Zelenka. Brzy se zde stal členem osadní rady a starostou místního Sokola. Tato funkce jej spojila s Jaroslavem Pechmanem, který zajížděl do Háje již od roku 1926, kde se zúčastnil například valné hromady jednoty, v roce 1928 prozatímního otevření a v následujícím roce i slavnostního otevření nové sokolovny. V roce 1935 Jaroslav Pechman přivezl z Michle nový slavnostní prapor, skříň na jeho uskladnění, 10 slavnostních krojů a pamětní knihu. Od těchto jednotlivostí se začínalo odvíjet přátelství obou mužů, které se zpečetilo jejich společnou činností za okupace. Oba sokolští funkcionáři po strastech, které Sokol postihl v roce 1941, tj. pozastavení činnosti a posléze úplné rozpuštění organizace, jemuž předcházelo zatčení asi 1500 čelních představitelů Sokola, založili odbojovou organizaci zvanou Říjen. Tato frakce sokolské odbojové organizace měla v programu sabotážní a diverzní akce. Mezi její členy mimo dvou zmíněných patřili Oldřich Frolík, Václav Novák, František Hejl, Karel Pavlík, Antonín Oktábec a František Pecháček. Schůzky odbojářů probíhaly i v Pechmanově bytě, zajišťoval je sám Jaroslav Pechman zbraní schovanou v pouzdře na housle.
Po příchodu parašutistů ze skupiny ANTHROPOID do Prahy se uvedení muži aktivně zapojili do jejich podpory. Příchod parašutistů vítali jako příchod národních mstitelů za všechny oběti, které zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich na českém národě učinil. Parašutistům opatřovali ubytování, sháněli prádlo, jídlo, legitimace a pracovní knížky. Podařilo se jim shromáždit i nějaké zbraně, které Jaroslav Pechman zakopal na zahradě jejich domu v Michli. Zbraně pak našly využití ve dnech Pražského povstání, kdy byly vyzvednuty a použity v povstání. Vydatně k podpoře parašutistů pomohly i finanční prostředky vyvedené z účtu místní sokolské jednoty ve výši 100 000 Kč, k čemuž Jaroslav Pechman jako starosta dal příkaz. K penězům měl pak přístup i samotný Jan Kubiš, který si peněžní částky do michelské záložny sám chodil vybírat. Jaroslav Pechman jako vrchní tajemník Ředitelství pošt se také zasloužit o to, že i po rozpuštění Sokola nařízením zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, sloužila michelská sokolovna jako sklad poštovních cenin a tím zabránil přímému zabavení budovy německou brannou mocí. Jaroslavu Pechmanovi se také podařilo napojit parašutisty na plzeňské odbojáře reprezentované v tomto případě Karlem Baxou, starostou z Radobytčic.
K zatčení Jaroslava Pechmana došlo 5. října. „Sobotu před zatčením jsme zůstali všichni doma na zahrádce. Neděli jsme trávili doma a bylo nám spolu nesmírně dobře. Nevím, zda otec něco tušil, “ vzpomínala po válce na dobu bezprostředně před zatčením dcera Milena. V pondělí pátého si pro něj gestapo přijelo přímo na ředitelství pošt do Holečkovy ulice na Smíchově, kde Jaroslav Pechman pracoval. Příslušníci gestapa se však z úlovku dlouho neradovali. Jaroslav Pechman již několik dnů očekával, že bude zatčen. Zostražitěl hlavně po zatčení Oldřicha Frolíka, který bydlel v sousední ulici a gestapem byl dopaden 23. 9. 1942 po 8 dnech od svého útěku. Jaroslav Pechman si před příchodem gestapa dal do úst želatinovou ampulku s kyanidem draselným. Vědom si toho, že by mohl stále ohrozit dosud nezjištěné členy odboje, v nestřeženém okamžiku ampulku rozkousnul. Ke smrti došlo téměř okamžitě. Příslušníci gestapa tak přivezli do Petschkova paláce již jen bezvládné tělo.
Současně s pokusem o zatčení Jaroslava Pechmana byla doma zatčena jeho manželka Marie. Syn Miroslav byl zatčen během výuky na obchodní škole. Jeho školní tašku donesl do bytu jeho spolužák. V ní byl ukryt vzkaz, že byl zatčen. Dcera Milena nebyla ten den dopoledne doma, ale na hodině klavíru. Unikla tedy prvotnímu zatčení. Němci si pro ni přijeli o dva dny později a odvezli do zvláštní věznice gestapa na zámečku na Jenerálce. Dobu do zatčení strávila u rodinných známých, kteří bydleli ve stejném domě jako Pechmanovi. Syn s matkou po výsleších byli odvezeni do vazební věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín, kde byla matka vězněna na cele č. 20. Během věznění byli v nepřítomnosti 8. ledna 1943 odsouzeni stanným soudem spolu s dalšímu podporovateli parašutistů k trestu smrti. 13. ledna 1943 byl v Malé pevnosti Terezín zformován transport, který čítal 31 lidí a jeho cílovou stanicí byl KT Mauthausen. Až do 23. ledna dlouhé zimní večery trávili tito odsouzenci v celách tzv. bunkru v Mauthausenu. Odtud byly v podvečerních hodinách 26. 1. 1943 nejdříve vyvolány ženy. Byly nahnány do sklepní místnosti bunkru cca 3*3 metrů veliké a která sloužila jako plynová komora a zde byly v 16:13 zplynovány.
Muži byli zavražděni ranou do týla v intervalu dvou minut. Jaroslav Pechman přišel na -řadu v 16:41.
Jediný člen rodiny, který přežil válku, byla dcera Milena. Na Jenerálce se sešla s podobně starými dětmi rodičů, kteří byli popraveni v KT Mauthausen za podporu parašutistů. Postupně prošla internačním táborem ve Svatobořicích a pracovním táborem v Plané nad Lužnicí, kde se v květnu 1945 dočkala osvobození.
Současně s Pechmanovými byl zatčen i Václav Pokorný, strýc Marie Pechmanové. S Pechmanovými sdílel spojený byt na jednom patře a to stačilo příslušníkům německé tajné policie k tomu, aby Václava Pokorného zatkla a zahrnula jej mezi podporovatele parašutistů. Václav Pokorný byl v KT Mauthausen zavražděn 26. 1. 1943 v 16:51 ranou do týla.
3. srpna 1946 udělil ministr obrany generál Ludvík Svoboda kpt. v záloze Jaroslavu Pechmanovi, Marii Pechmanové a synu Jaroslavovi československý válečný kříž.
5. října 1947 k pětiletému výročí smrti Jaroslava Pechmana odhalila tělocvičná jednota Sokol z Michle na domě, kde Jaroslav Pechman bydlel, pamětní desku jemu, jeho ženě Marii a synu Jaroslavovi. Odhalování desky se tenkrát zúčastnili zástupci sokolů, legionářů, úřadů státní a místní správy, Československého červeného kříže a 39 sokolů z hudebního souboru. V roce 2019 byla pamětní deska doplněna o tento příběh.