Příběh rodiny Piskáčkových

Vlastislav Janík

Patřili k nejbližším spolupracovníkům výsadku Anthropoid. Pomáhali od začátku až do hořkého konce. Sokolové, vlastenci, stateční lidé. Rodina Jaroslava Piskáčka z Vysočan.

Mládí

Jaroslav Piskáček se narodil 3. května 1897 v Praze-Vysočanech v domě čp. 148.  Jeho rodiče byli Josef Piskáček, povoláním topič v chemické továrně, nar. 1. 2. 1863, a matka Božena, roz. Kovaříková, nar. 16. 10. 1866. [1]Poté, co vystudoval školu technického směru, začal pracovat ve vysočanské továrně Českomoravská Kolben ‒ Daněk (ČKD) jako konstruktér.

S Vysočany spojil nejen život profesní, ale i osobní. Dne 5. dubna 1924 se totiž oženil s Antonií Hruškovou[2], narozenou 8. června 1900[3]. Antonie Hrušková byla nemanželským dítětem tovární dělnice Anny Hruškové narozené 13. srpna 1879 v Zaječicích. V době sňatku bydleli novomanželé v Čechově ulici čp. 113. V témže roce vyrazili na svou první dovolenou přes Rakousko do Itálie. V žádosti o pas, který byl Jaroslavu Piskáčkovi vydán 23. června 1924, se můžeme dočíst také něco o jeho vzhledu ‒ měl oblý obličej, šedou barvu očí a světlé vlasy.[4]

Dne 31. března 1927 se manželům Piskáčkovým narodil na Novém Městě u sv. Apolináře čp. 441 jejich jediný syn Miroslav[5] a rodina se přestěhovala do domu v ulici Na Břehu čp. 15 ve Vysočanech. Po narození dítěte paní Piskáčková zanechala svého zaměstnání ve firmě Medika a stala se ženou v domácnosti. Starala se nejen o svého syna, ale i o svou matku Annu Hruškovou[6].

Sokol

Velmi důležitou roli v rodině Piskáčkových hrál Sokol. Podnět k založení Sokola ve Vysočanech vzešel od úředníků pracujících ve strojírnách Kolben a spol. a od místních živnostníků, kteří dle příkladu z jiných jednot pomohli finančními prostředky. Vysočanský Sokol byl založen v roce 1889 a stal se součástí župy Barákovy[7].

Na počátku roku 1938, kdy se politická situace ve střední Evropě začala stále více zhoršovat, zorganizovala župa Barákova „Brannou školu“. Úkolem jejích absolventů bylo vytvářet v jednotách branné komise, které měly sloužit k zabezpečení pořádku v případě očekávané války. Za vysočanskou jednotu touto „školou“ prošel jak Jaroslav Piskáček, tak i jeho pozdější blízký spolupracovník z doby okupace Jaroslav Smrž[8].

Vyvrcholení činnosti Sokola ve Vysočanech v době před druhou světovou válkou byla účast jednoty na X. všesokolském sletu v roce 1938. Jednotu na sletu vedl Jaroslav Piskáček, který se v roce 1937 stal jejím náčelníkem a zároveň v té době zastával i funkci zástupce náčelníka a župního vedoucího prostého tělocviku v župě Barákově.[9]

Sokol nebyl jedinou zálibou Jaroslava Piskáčka. Také velmi rád fotografoval, vlastnil na tu dobu velmi kvalitní fotoaparát.[10]

Okupace

Prvním setkáním s realitou nastávajících dní byla pro Piskáčkovy již zářijová krize vyvolaná Němci v roce 1938. Už v té době došlo k prvnímu exodu českého obyvatelstva z českého pohraničí. Do Vysočan se tak dostali lidé z Kamenického Šenova, protože vysočanská jednota měla nad tamní jednotou záštitu. Vysočanští sokolové v těchto dnech zajistili příchozím lidem ubytování v přednáškové síni „Tyršova cvičiště“. Postupně se pak pro ně sokolským činovníkům podařilo zajistit byty a práci ve firmách a živnostech, které vlastnili členové jednoty.

Po okupaci českých zemí se představitelé vysočanského Sokola soustředili hlavně na dorost. Starší funkcionáři se snažili o to, aby dorůstající generace zůstala pohromadě a byla připravena na plnění úkolů spojených s řízením jednoty. Výsledkem této snahy bylo ustanovení tzv. Dorostenecké samosprávy, jejíž členové měli převzít zkušenosti předávané staršími funkcionáři Sokola včetně instrukcí, jak se mají v nadcházející době chovat při kontaktu s okupační správou.

Další zlom v práci činovníků Sokola nastal na podzim roku 1941. Nejprve byli 8. října 1941 v rámci tzv. Aktion Sokol pozatýkáni hlavní představitelé Obce sokolské.[11] Následně se 12. října z pozastavení činnosti Sokola, které nastalo 12. dubna toho roku, stal zákaz veškeré činnosti. Sokol tím přešel do plné ilegality. Nejdůležitější představitelé jednotlivých jednot začali organizovat peněžní a potravinové sbírky za účelem zabezpečení rodin, které přišly o svého hlavního živitele. O organizační zajištění těchto sbírek ve Vysočanech se zasloužili především Jaroslav Piskáček a Viktor Opava za pomoci Dorostenecké samosprávy.[12] Další fází přerodu Obce sokolské v ilegální odbojovou organizaci, která se nazývala Obec sokolská v odboji (OSVO), bylo vytváření tzv. pětek. Ty byly složeny z čelních představitelů jednotlivých jednot. Působili decentralizovaně a zajišťovali zpočátku peněžní a potravinové sbírky určené pro rodiny zatčených sokolských odbojářů. Ve vysočanské jednotě zorganizoval pětku náčelník Jaroslav Piskáček. K ruce si pak vybral starostu Hanka Pavlíka, vedoucího cvičitele dorostu Jaroslava Smrže a cvičitele Josefa Pospíšila a Josefa Nového. Postupně byli přizvání i další členové jednoty.[13] V lednu roku 1942 se však situace ve vysočanské jednotě radikálně změnila.

Příchod parašutistů do protektorátu

Na konci prosince 1941 byly do protektorátu při jednom operačním letu vysazeny tři výsadkové skupiny. U Nehvizd skupina Anthropoid, poblíž Senic u Přelouče skupina Silver A a u Kasaliček Silver B. Skupina Anthropoid ve složení rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš ukryla svůj operační materiál v zahradní boudě Antonína Sedláčka a vyrazila ráno na své záchytné adresy. Bez problémů se uchytila jak u železničního zaměstnance Václava Stehlíka[14] v Rokycanech, tak u penzionovaného policejního komisaře Václava Krále[15] v Plzni. Díky jeho známému Janu Bejblovi[16] získali parašutisté kontakt na Václava Růtu[17] a přemístili se do Prahy, která měla být i jejich operačním prostorem.

U Růtových se oba parašutisté zdržovali do 5. ledna 1942. Toho dne, alespoň dle komisaře pražského gestapa Heinze Pannwitze[18], se v bytě náhodně objevil Jan Zelenka-Hajský[19], soused, aby si u Václava Růty „objednal soupravy poštovních známek“[20], a Růta ho při této příležitosti seznámil s faktem, že má v bytě ukryté parašutisty. Tím se parašutisté z Anthropoidu dostali do plné péče sokolské odbojové organizace.

Jan Zelenka-Hajský neprodleně informoval o příchodu parašutistů svého známého Václava Nováka[21]. Důvěrně ho znal ze svého působení ve funkci starosty sokolské župy Krušnohorské-Kukáňovy, neboť v tu dobu Václav Novák v župě vykonával funkci župního náčelníka. Oba pak po záboru československého pohraničí v roce 1938 byli ze svých domovů vyhnáni a nové bydliště našli v Praze.

Václav Novák pak o této skutečnosti řekl Jaroslavu Piskáčkovi a ten pak při vyšetřování později uvedl : Asi někdy v lednu 1942 zjistil jsem od bývalých členů Sokola Nováka a Zelenky, že v protektorátu se zdržují agenti-parašutisté, kteří zde mají provést vojenské úkoly.[22] To, že Novák oslovil Piskáčka, pravděpodobně nebylo náhodné. Vysazení parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše proběhlo v Nehvizdech a na tuto větev rozsáhlé členské základny župy Barákovy měl kontakt právě Jaroslav Piskáček[23].

Václav Novák s Janem Zelenkou dospěli k názoru, že je potřeba do podpory parašutistů zahrnout širší okruh sokolských činovníků. K tomu jim opět pomohl Jaroslav Piskáček, protože sám seznámil s uvedenými skutečnostmi Františka Hejla[24], jak je uvedeno v dochovaném výslechovém protokolu. V lednu 1942 jsem se dozvěděl od Piskáčka, jehož jsem znal již delší čas, že v protektorátu Čechy a Morava se zdržují agenti-parašutisté, kteří zde mají vyřídit nějaký vojenský úkol.[25] Souběžně s Františkem Hejlem byl do skutečnosti o přítomnosti parašutistů v Praze zasvěcen i Antonín Oktábec[26]. Ten si hned vzal za úkol pozvat na domluvenou schůzku s Novákem a Piskáčkem již obeznámeného Františka Hejla: Já (Fr. Hejl ‒ pozn. autora) sám jsem měl v lednu 1942 telefonický rozhovor s Oktábcem, který mne pozval k poradě. Já jsem navrhl Oktábcovi, jehož jsem znal léta z ještě legálně existujícího Sokola, aby se ta porada konala u mne v kanceláři. Během porady měla být prodiskutována podpora, respektive ubytování agentů-parašutistů. Celkem se na poradu dostavili: Oktábec, Novák, Piskáček a já. Při této poradě jsem se také dozvěděl, že agenti-parašutisté přišli z Londýna.[27] Po této schůzce se tedy rozjela nebývale velká akce pomoci parašutistům, která byla ukončena až selháním Karla Čurdy z paraskupiny Out Distance.[28]

Když šli společně z této schůzky, Jaroslav Piskáček také Františka Hejla požádal o peníze pro již ubytované agenty-parašutisty. Já jsem Piskáčkovi vydal obnos 1000,- korun k podpoře agentů-parašutistů a také později jsem mu dal pro stejný účel 1000,- korun. Celkově jsem tedy daroval pro podporu agentů-parašutistů přišlých z Londýna obnos 2000,- korun. Peníze pocházely od Vacína, který mezi tím již zemřel v nějakém koncentračním táboře. Svého času mi ty peníze dal na podporu sokolských rodin v nouzi.[29]

Od začátku vysazení měli parašutisté největší starost, jak z dopadové plochy převézt do bezpečí uschovaný operační materiál. Proto Jaroslav Piskáček a Václav Novák odjeli již 4. ledna 1942 do Nehvizd. Blízko Nehvizd navštívili tamějšího náčelníka Sokola Starého[30] a radili se s ním o odstranění padáků, věcí, výbušnin a zbraní, které v místních polních boudách atentátníci (Kubiš a Gabčík) ukryli po seskoku. Oběma tehdy nebylo známo, o koho se v případě obou agentů jedná. Starý navštívil v další vesnici tamějšího rolníka Baumanna[31], býv. předcvičitele Sokola, jehož prarodiče byli ještě Němci ze Sudet, a radil se s ním o odstranění padáků a náčiní.[32] V podvečerních hodinách 13. ledna 1942 přijel do Nehvizd Jan Kubiš[33] a přenesl s pomocí zahradníka Sedláčka veškerý materiál ze zahradního domku přímo do domu Sedláčkových.[34] Až poté se k Baumannovi dostavil Kubiš, který vystupoval pod krycím jménem „Strnad“. S Baumannovou pomocí přenesl padáky a další věci do nějakého lomu. Baumann tvrdí, že sám věci nepřemísťoval, prý jen Kubišovi poradil, aniž by znal přesné místo, kam on věci zahrabal.[35] Poté nastala fáze druhá, ve které bylo potřeba ukrytý materiál převézt do Prahy.

Tuto rekonstrukci událostí narušuje svědectví Emanuela Filípka, který po válce uvedl, že Jaroslav Piskáček byl prvým z činovníků náčelnictva Barákovy župy, za kterým v prvé polovině ledna 1942 přijíždí okrskový náčelník Jaroslav Starý ze Šestajovic s hlášením, že u Nehvizd seskočili dva chlapci z Anglie, že je má prozatím u sebe a že chlapci chtějí do Prahy.[36] Tuto tezi potvrzuje i poválečné svědectví Viktora Hellera, člena předsednictva náčelnictva župy Barákovy, který uvedl, že první informaci o parašutistech dostal právě on a Jaroslav Starý od Františka Kroutila z Nehvizd. Pravdivosti tohoto tvrzení nahrává fakt, že v den výsadku parašutisté navázali kontakt právě s náčelníkem místní sokolské jednoty Kroutilem[37]. Při druhé návštěvě, kdy Kroutil a Kubiš pravděpodobně hledali vhodnější místo pro uschování vysazeného materiálu, dal Kroutil Kubišovi kontakt na Jaroslava Starého, náčelníka IV. okrsku župy Barákovy ze Šestajovic. Ten do řetězce podporovatelů zapojil Břetislava Baumana a Jaroslava Piskáčka. Logiku má tento výklad událostí také. Je však velmi nepravděpodobné, že by se parašutisté sešli se Zelenkou-Hajským až poté, co je propojili Novák s Piskáčkem, ač od začátku ledna žili společně se Zelenkou v jednom domě a k tomu na stejném patře.

Vše pro parašutisty

Jaroslav Piskáček krátce poté, co navázal kontakt s parašutisty, zapojil do celého dění koncem ledna 1942 svého kolegu ze Sokola Jaroslava Smrže. Zřejmě po zvažování, jak dál s parašutisty, přišel Jaroslav Smrž s nápadem, že by je mohli ubytovat ve vilce „Naše Emka“ ve Svépravicích, která patřila jeho zeťovi Václavu Khodlovi[38] a přes zimu bývala neobývaná. Jaroslav Piskáček samozřejmě Václava Khodla dobře znal z vysočanského Sokola, a tak s tím souhlasil.

Postupem času byly do vily převezeny padáky, kombinézy a bedny se zbraněmi, které byly do té doby uschovány v Horoušanech.

Nejdříve však bylo potřeba ještě doléčit zranění rtm. Josefa Gabčíka způsobené při vysazení v Nehvizdech. Proto ho Jaroslav Piskáček přivedl k MUDr. Stanislavu Hrubému, svému rodinnému lékaři: Někdy v lednu 1942 přivedl ke mně můj starý pacient, Jarka Piskáček, muže, který měl vyvrtnutý palec na levé noze. Ošetřil jsem jej, aniž jsem se na něco ptal.[39]

Piskáček společně s Novákem se do podpory dvou parašutistů intenzivně zapojili. Byli si však dobře vědomi toho, že jen jejich vlastní síly k podpoře nestačí. Od potravin po oblečení, vše bylo v té době na lístky. Proto bylo do okruhu podporovatelů potřeba zapojit více lidí. Václav Novák proto zamířil do Mělníka, kde mohl aktivovat místní sokolské činovníky prostřednictvím Václava Marečka[40]. Ten byl podobně jako Václav Novák v roce 1938 z československého pohraničí s rodinou vystěhován a usadil se v Mělníku. Zde zastával v místní sokolské jednotě funkci místostarosty. Již v létě roku 1941 došlo ke schůzce Václava Nováka a Václava Marečka v Mělníku, které se zúčastnili i další členové místní pětky. Tito sokolští činovníci se domluvili hlavně na podpoře rodin postižených perzekucí ze strany okupačních orgánů. Tato činnost se zintenzivnila po 8. říjnu 1941, kdy po tzv. akci Sokol byli zatčeni přední představitelé obce sokolské. Po příchodu parašutistů v lednu roku 1942 se pak pomoc rozšířila na pomoc parašutistům pobývajícím v Praze, jejichž počet od dubna 1942 rostl.[41]

Jaroslav Piskáček se naopak v lednu roku 1942 vypravil do Neratovic. Dobře se znal s místním župním starostou obce sokolské Jaroslavem Řepou[42]. Ten však byl již 8. října 1941 v rámci tzv. Akce Sokol zatčen. Proto se pravděpodobně obrátil na jeho dceru Jaroslavu[43] a jejího manžela Václava Šulce[44]. Ti kolem sebe soustředili okruh známých, kteří se rovněž zapojili do potravinové, materiální a finanční pomoci parašutistům. Byli to sokolové z Neratovic, Kostelce nad Labem, Všetat a Přívor, od nichž šla nezištná pomoc určená parašutistům do Prahy.

Legalizace pobytu

Současně s materiálním zabezpečením života parašutistů se odbojáři snažili zajistit legalizaci jejich pobytu v protektorátu. O to se významně zasloužil MUDr. Stanislav Hrubý. Začátkem února přišel Piskáček […,] že má v ochraně dva parašutisty z Anglie, kteří mají velká poslání, že je tudíž zapotřebí se o ně postarati. Občanské legitimace měli, pročež jsem radil k zaopatření pracovních knížek, aby byli dostatečně kryti. Doporučil jsem obrátiti se na někoho ze známých v Okresní nemocenské pojišťovně v Praze II, Švehlovo nábř. Nyní víme, že to byli soudruzi Falta[45] a Minif[46], kteří ochotně obstarali pracovní knížky pro všechny parašutisty[…] Když koncem února byly pracovní knížky pro ony dva mládence vystaveny, přivedl je Jarka Piskáček ke mně do ordinace, kde jsem dal oběma falešné nemocenské legitimace jako práce neschopné. Prvního přihlásil jsem na jméno Josef Strnad s diagnózou „vřed na dvanácterníku“. Tento bydlel u rodiny Khodlových ve Vysočanech, Waldecká ulice. Druhého jsem přihlásil na jméno František Procházka s diagnózou „zánět žlučníku“. Bydlel rovněž ve Vysočanech a to u rodiny Piskáčkovy v ulici Na břehu. Tato opatření jsem učinil proto, aby se mohli volně pohybovat. Do této akce byl zasvěcen můj dobrý přítel, okresní lékař a revizní lékař Okresní nemocenské pojišťovny, dr. Lyčko (Lyčka – pozn. autora) z Karlína[47]. Ten napsal každý týden revizní nález a potvrdil další pracovní neschopnost do legitimace.[48]

Nakonec se k podporovatelům parašutistů přidala i matka Antonie Piskáčkové, paní Anna Hrušková. Bydlela ve stejné ulici jako manželé Piskáčkovi, ale v domě číslo 97. Měla kontakty na členy Červeného kříže a od nich získávala potravinové lístky.

Byt Piskáčkových ve Vysočanech se tak stal jedním z ústředních bodů, o který se parašutisté mohli kdykoliv opřít. Samotný byt se nacházel v prvém patře a měl na tu dobu standardní počet místností. Obývací pokoj, ložnici a kuchyni. Na tomto prostoru žila tříčlenná rodina Piskáčkových.

Do podpory parašutistů byl jistě od počátku zapojen i syn manželů Piskáčkových Miroslav. V té době studoval na IV. reálném gymnáziu v Praze VIII – Libni. Shodou okolností na stejném gymnáziu byl zapsán i syn Jana Zelenky-Hajského Jan Milíč i syn Václava Růty Jiří. Je tedy pravděpodobné, že proud informací od Zelenky-Hajského k Jaroslavu Piskáčkovi a obráceně přicházel i touto cestou. Všichni tři mladí muži byli totiž na svůj věk velmi vyzrálí a byli vedeni k velké zodpovědnosti.[49]

Jan Kubiš dokonce využil známosti s Jaroslavem Piskáčkem k tomu, že si dal u místního krejčího Formáčka, člena jednoty sokolské ve Vysočanech, těsně před atentátem ušít šaty.

Atentát

Po vykonání útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha opustil Kubiš místo činu na kole směrem do Libně k bytu rodiny Novákových. Zastavil se až před prodejnou obuvi Baťa na rohu Slavatovy a Primátorské ulice. Tam odložil kolo a pěšky odešel k Novákovým. Když se od něj Marie Nováková[50] dozvěděla, kde ho nechal, hned pro něj poslala dceru Jindřišku[51]. Ta kolo odvedla do dvora jejich domu. Mezitím Marie Nováková dala Janu Kubišovi novou košili, protože ta jeho byla na více místech propálená. Ze zraněného oka mu pořád tekla krev. Přestože byl takto velmi nápadný, hned poté, co se Jindřiška vrátila, opustil byt Novákových. Marie Novákové se ještě zeptal, jak se dostane na Žižkov.[52] Když však opustil jejich byt, rozmyslel si cíl své cesty a vyrazil k Piskáčkovým do Vysočan. V pozdních odpoledních hodinách, asi proto, že uvážil, že zranění oka je vážnějšího charakteru, než si myslel, požádal Jaroslava Piskáčka, zda by nezašel za dr. Lyčkou, protože potřebuje ošetřit oko.[53] Jaroslav Piskáček však osobně Břetislava Lyčku neznal, proto se vypravil za Augustínem Oktábcem s prosbou, aby zašel za MUDr. Lyčkou a požádal jej o návštěvu ve Vysočanech, kde by mohl Jana Kubiše ošetřit.[54] Lyčka se v podvečerních hodinách opravdu k Piskáčkovým dostavil a Kubišovi oko ošetřil.

Nebyla to však poslední návštěva u Piskáčkových v tento den. Vpodvečer k nim dorazili i manželé Novákovi. Ti se s Jaroslavem Piskáčkem přišli domluvit, jakým způsobem odstraní kolo, které tam Kubiš zanechal. Syn Miroslav pak pro ně ještě toho dne došel a předal jej jeho majiteli Jaroslavu Smržovi, od nějž si parašutisté kolo půjčili.[55]

V den atentátu přišla ještě jedna zatěžkávací zkouška. V noci z 27. na 28. května byla spuštěna policejní akce, která neměla v historii Prahy obdoby. Zmobilizované německé i české policejní jednotky prováděly systematicky kontroly po domech s cílem vypátrat vykonavatele atentátu. Výsledek této monstrózní policejní akce byl chabý a k vypátrání parašutistů nevedl. Jan Kubiš strávil noc u rodiny Piskáčkových. Hned druhý den se však přesunul do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Poslední prázdniny

Dne 18. června 1942 po nerovném boji našlo sedm parašutistů smrt v kryptě tohoto kostela. A svou hrdinskou smrtí si na věčnost vzali i spoustu informací, což nějakou dobu Němcům bránilo hlouběji proniknout do sítě jejich podporovatelů. I s odchodem Jana Zelenky-Hajského, při jeho zatýkání doma v Biskupcově ulici o den dříve, a jeho syna Jana Milíče, kteří spáchali sebevraždu, ztratili Němci nadlouho stopu, která by je mohla dovést k odbojářům do Libně a do Vysočan.

Přesto v rodině Piskáčkových panovalo velké napětí. O prázdninách tradičně paní Piskáčková se synem jezdívali do Stach na hájovnu k panu Schwarzovi. Měli tam pronajatu jednu místnost a trávili tam celé léto. Jaroslav Piskáček za nimi jezdil na sobotu a neděli. Místo, kde hájenka ležela, bylo stranou od obce, hned u lesa a blízko mokřadu. Manželé Piskáčkovi se během svého pobytu ve Stachách vždy aktivně zapojovali do sezonních zemědělských i lesnických prací. Chodili na sena, Jaroslav Piskáček dokázal řídit i povoz s koňmi. Tak tomu bylo ještě v létě 1941. Léto roku 1942 bylo však jiné. Na prázdninový pobyt na Šumavu začátkem prázdnin odjel jen syn Miroslav.

Zatčení

Odbojové pětky obce sokolské ve Vysočanech a v Libni první vlnu zatýkání, která se rozpoutala po výpovědích Karla Čurdy, bez ztrát přečkaly. Bylo to proto, že Čurda s tamními odbojáři během svého působení v Praze nepřišel do styku. Druhé, mnohem reálnější ohrožení nastalo při pátrání Němců po dívce, Jindřišce Novákové, která odvedla kolo odložené Janem Kubišem u Baťova obchodu. Němci správně stanovili, že bydliště neznámé dívky, která přišla pro kolo do 10 minut poté, co je tam Kubiš zanechal, nemohlo být daleko. Proto na 3. června 1942 pražské Gestapo soustředilo v Petschkově paláci 260 dívek zhruba shodného věku, jaký měla Jindřiška Nováková, které bydlely v patnáctiminutové dochozí vzdálenosti od místa, kde bylo kolo odloženo. Při této rekonstrukci, na niž byla pozvána i Jindřiška Nováková, však ani jedna ze dvou svědkyň uvedené události Jindřišku nepoznala.

Když nevyšla tato akce, vydali se Němci jinou cestou. Při vyhodnocování dosavadních poznatků z vyšetřování atentátu bylo zjištěno, že pomoc parašutistům poskytovaly rodiny, které byly vystěhovány v roce 1938 z československého pohraničí. A tato indicie nakonec vedla k tomu, že byl ve čtvrtek 9. července zatčen Václav Novák i s celou rodinou.[56] Tvrdé výslechy, kterým byla celá rodina vystavena, měly za následek, že 13. července byl zatčen Jaroslav Piskáček přímo na svém pracovišti v ČKD. Jeho manželka Antonie byla zatčena týž den doma společně se svou matkou Annou Hruškovou v době, když si připravovaly koupel[57]. Zbývalo dostihnout ještě jejich syna Miroslava. To se stalo až 17. července, poté, co Gestapo zjistilo, že se nachází ve Stachách na Šumavě. Odvezli ho do Prahy.

Gestapo členy rodiny Piskáčkových podrobilo tvrdým výslechům. Další vyšetřování tak vyústila v to, že 14. července byl zatčen i blízky spolupracovník Jaroslava Piskáčka Jaroslav Smrž. Den nato pak Gestapo dostalo i Jaroslava Starého a Břetislava Baumana. Václav Khodl byl zatčen 18. července.

Terezín a Mauthausen

Po ukončení vyšetřování byli manželé Piskáčkovi a Anna Hrušková odvezeni do Malé pevnosti Terezín. Nevíme však, kdy a zda celá rodina současně. Je známo pouze to, že Jaroslav Piskáček byl ještě 10. října vyslýchán pražským Gestapem. Bylo to již v době, kdy byla celá rodina 5. října 1942 stanným soudem odsouzena k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v KT Mauthausen společně s popravou 262 československých vlastenců zapojených do spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Intransitive a Tin. Antonie Piskáčková byla ranou do týla zavražděna v 9:32 hodin, její matka v 11:10, syn Miroslav v 16:42 a dvě minuty po něm i jeho otec.

Závěr

Jaroslav Piskáček byl významným spolupracovníkem paraskupiny Anthropoid. Zasloužil se o to, že byl celý operační materiál bezpečně uschován v Praze a ani po jeho zatčení se nedostal do rukou Němců. K podpoře všech parašutistů dokázal podchytit členy obce sokolské z župy Barákovy. Bezprostředně po atentátu poskytl nezištně pomoc Janu Kubišovi. I při výsleších jistě projevil velkou míru statečnosti. Je to znát z kusých výpovědí, zaznamenaných v posledním výslechovém protokolu z 10. října, kde jmenuje jen ty své spolupracovníky, o kterých věděl, že jsou zatčeni. Obdobně se jistě chovala i jeho žena Antonie a syn Miroslav.

• Úvod
• Informace o zájezdech
• Aktuality
• Informace Mauthausenského mezinárodního výboru
• Zpracované příběhy vězňů KTM
  • Beck Walter
  • Čeřenský Miroslav
  • Pek Jaroslav
  • Poljak Mikuláš
  • Sekyrka Jaroslav
  • Královi
  • Bejblovi
  • Bonn Hanuš
  • Herout Karel
  • Fiala Vladislav
  • Klat_Josef
  • Dub Karel
  • Baumanovi
  • Strnadovi
  • Keprt Antonín
  • Hnilička Antonín
  • Tobišková Raja
  • Starý Jaroslav
  • Milička František
  • Jebavý Jan
  • Růtovi
  • Piskáčkovi
  • Příběh manželů Bergauerových
  • Sobkovi
  • Loudovi
  • Příběh manželů Jesenských
  • Bradáčovi
  • Příběh rodiny Brychových
  • Zdenka Paková
  • Příběh rodiny Moravcových
  • Příběh rodiny Albrechtových
  • Šindelka Přemysl
  • Příběh rodiny Frolíkovy
  • Deršata Jaroslav
  • Pavlík Karel
  • Příběh rodiny Moravcových z Konojed
  • Příběh manželů Jesenských ze Skořepky
  • Příběh rodiny Khodlových
  • Příběh rodiny Kučerových
  • Příběh rodiny Pechmanových
  • Štich Zdeněk
  • Příběh rodiny Marečkových
  • 28. duben 1945
  • Vystrčil Karel
  • Hrubý Antonín
  • Beníček Vincenc
  • Havelka_Ladislav
  • Ondrášek František
  • Vráblík František
  • Luža Josef
  • Rozum Josef
  • Janovsky Josef
  • Příběh Františka Klomínka a jeho rodiny
  • Brunclíkovi
• Fotogalerie
• Kontakt
• Mauthausenské bloky
• Napsali nám

mauthausen

ktmauthausen@seznam.cz