Pavlík Karel
Příběh Karla Pavlíka
Vlastislav Janík
„Byli jste stateční, to Vám nebude zapomenuto nikdy. Mohu Vám říci jen tolik, že tak jako u vás mělo se stát ve všech posádkách. Pak by se naše tehdejší situace vytvořila snad docela jinak. Váš statečným odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se mohli my v zahraničí opřít a na kterém jsme později začali budovat.“ Tato slova pronesl po válce Edvard Beneš na adresu obránců Czajánkových kasáren. Tehdejší velitel obrany kpt. Karel Pavlík již tato slova neslyšel. Byl zavražděn Němci 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen za svojí aktivní podporu operace ANTHROPOID.
Karel Pavlík se narodil 19. října 1900 v Hradových Střimelicích v tehdejším okrese Český Brod do učitelské rodiny, která měla šest dětí. Obecnou školu začal navštěvovat ve Vyžlovce. V Kostelci nad Černými lesy pak pokračoval ve studiu na měšťanské škole, kterou dokončil v roce 1915 v Karlíně. Poté nastoupil na jednoroční studium na učitelském ústavu v Praze II, které absolvoval s prospěchem dostatečným. Hned nato přešel na jednoroční obchodní školu F.X. Kubského v Praze II, kterou zakončil s velmi dobrým prospěchem. Po ukončení studií začal pracovat jako účetní praktikant u soukromé firmy. Tato práce ho však asi moc nenaplňovala. V červnu 1920 přešel do oboru školství jako učitel na obecní škole ve Vyžlovce a setrval zde až do nástupu na základní vojenskou službu 1. října 1921. Vojenská služba jej musela hned od začátku oslovit. Již krátce po nástupu na vojenskou službu se přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval v roce 1923. Po absolvování akademie měl povinnost odsloužit v armádě šest let.
Po vyřazení z akademie byl Pavlík jako mladý poručík pěchoty přemístěn k hraničnímu praporu 1 do Děčína. Zde sloužil jako velitel čety. Na podzim roku 1925 byl převelen do Prahy k 5. pěšímu pluku T.G.Masaryka, který spadal pod velení 1. pěší divize. V rámci tohoto umístění vystřídal několik funkcí. Zprvu působil jako velitel pěší čety, později jako velitel kulometné čety, aby se znovu vrátil k velení pěší čety. Byl velitelem čety ve škole pro důstojníky pěšího vojska a později velitelem remontního výcvikového střediska. Během služby u 5. pěšího pluk byl v dubnu 1929 povýšen do hodnosti nadporučíka a lednu 1933 byl ustanoven do hodnosti kapitána.
Krátce po povýšení do kapitánské hodnosti byl převelen k 8. pěšímu pluku Slezskému, který měl sídlo Českém Těšíně. U 8. pěšího pluku v roce 1937 dosáhl funkce velitele roty ve které setrvával i během let 1938 a 1939.
V roce 1924 se Pavlík oženil s Emílií Stárkovou, rozenou Špirkovou. Rok po sňatku se manželům narodil syn Karel a v roce 1927 dcera Dagmar. Již v zárodku manželského soužití narušilo sžívání novomanželů odloučení Pavlíka od rodiny při jeho službě v Děčíně. To gradovalo v následujících letech, kdy byl z Prahy, kde rodina žila pohromadě, odvelen na severní Moravu. Pavlík toto převelení velmi těžce nesl. Krátce po jeho přeložení dokonce došlo k interpelaci, za jeho přeložení zpět do Prahy nejdříve u ministra národní obrany a po jeho odmítnutí tohoto požadavku i v tehdejší poslanecké sněmovně. Ministr tehdy podpořil stanovisko velitele 5. pěšího pluku, které zdůvodnil, že „teprve rozvodné řízení mohlo by ukázati, zda a jak je nutný jeho dohled na děti. V takovém případě má možnost podati si v předepsaném termínu žádost o přemístění.“ V souběhu s nepříznivými rodinnými poměry se zhoršilo i jeho vystupování a jednání ve službě, jak je konstatováno v roce 1933 v jeho kvalifikační listině: „Pro své neuspořádané rodinné poměry změnil se ve svůj neprospěch, vyhýbá se spol. starších důstojníků. Je povrchní, lehkovážný a rád klame.“ Od té doby je také jeho kvalifikační listina popsána zápisy o kárných řízeních a přestupcích, které byly projevem jeho tehdejší vnitřní rozpolcenosti a nenaplnění vlastních tužeb, které ze společného soužití v manželství očekával. Tento stav trval až do roku 1937, kdy bylo manželství rozloučeno a Pavlík postupně zase začíná nabírat síly na svoji poslední životní etapu.
Po podstoupení českého pohraničí hitlerovskému Německu se III. prapor 8. pěšího pluku, kde Pavlík sloužil stahuje zpět do Místku. Protože stávající kasárna jsou přeplněna, ubytovacím prostorem praporu se stává Czajánkova továrna v Místku. Jedná se o dvě dvouposchoďové budovy vpředu i vzadu spojené přízemními objekty. V levém objektu byly soustředěny kanceláře velitelství praporu a v zadní část objektu sloužila pro ubytování 12. kulometné roty, které velel kpt. Pavlík. V protějším objektu byly ubytovány zbývající 3. roty praporu. Počátkem března 1939 tvořilo roty jen 15-29 můžu starších ročníků. Ostatní mužstvo v počtu 30-40 vojáků byli nováčkové, kteří nastoupili do výkonu vojenské služby teprve 1. března a do 14. března u nich byl prováděn pouze výcvik beze zbraně. Napětí kolem 15. března bylo veliké. V očekávání dnů příštích byly již dva dny před 14. březnem mužstvu zrušeny vycházky.
V osudový den 14. března mezi 18-19 hodinou probíhal v kasárnách kurz polského jazyka. Protože kurz probíhal v prostorách ubytování 12. roty byl kurzu přítomen i kpt. Pavlík. V polovině výuky se náhlé od brány ozvaly výstřely a následně do místnosti vrhnul voják, který oznámil Pavlíkovi, že před kasárnami jsou Němci. Protože Pavlíkovi nebylo v tu dobu nic známo, o tom, že by zbylou část Česko-Slovenska mělo obsazovat německé vojsko vydal rozkaz „Do zbraně!“ Hned duchapřítomně vyběhl na chodbu a vypnul v celém objektu elektrický proud. Jeho rota držela rovněž tento den i bojovou hotovost. V rukou vojáků se tak rychle objevily pušky a kulomety a byla zahájena účinná obrana celého objektu. Při této obraně došlo ze strany Němců i k použití protitankových děl. Boj byl zastaven až po obdržení rozkazu k zastavení palby. Celý boj trval 40 minut. Na straně obránců byli dva ranění. Na straně Němců dle neoficiálních zpráv, které se rozcházejí, ke ztrátám na životech v počtu 12-18 vojáků. O celé akci se nesmělo tehdy vůbec psát a z obránců, aby se na celou akci rychle zapomnělo, nebyl nikdo potrestán.
Pavlík pak ukončil svoji vojenskou kariéru jako pobočník pracovního praporu v Místku a do civilu byl propuštěn po zrušení československé branné moci 26. srpna 1939. Hned po okupaci se zapojuje do domácího odboje. Na Ostravsku buduje odbojovou skupinu Za vlast. Hlavním cílem této organizace bylo zprostředkovat vojákům a hlavně letcům odchod do Polska. Po propuštění z armády byl převeden do civilní zprávy. Domovem se mu znovu stala Praha. Zde navázal spolupráci se škpt. Václavem Morávkem a vojenskou odbojovou organizací Obranou národa. Na podzim 1941 se zapojil do sokolské odbojové organizace a začal spolupracovat s její radikální frakcí sdruženou kolem Jana Zelenky-Hajského, Břetislava Lyčky, Františka Hejla a Oldřich Frolíka. Tato frakce sokolské rezistence zvaná Říjen měla v programu sabotáže a diverzní akce. Jejím prostřednictvím navázal Pavlík spojení s parašutisty Adolfem Opálkou a Josefem Valčíkem. Mezi jeho spolupracovníky ze sokolského odboje patřil i Ladislav Vaněk. V návaznosti na Vaňkovo dopadení a zřejmě na základě jeho výpovědí, podařilo se gestapu kpt. Karla Pavlíka zatknout. Stalo se tak 4. září 1942 v Záběhlicích, kde Karel Pavlík na Vaňka čekal. Místo Vaňka však k němu přistoupili dva příslušníci gestapa a chtěli jej zadržet. Pavlík sáhnul do aktovky pro svoji pistoli a dal se na útěk. Na blízkém železničním náspu byl však dosažen policejním psem. Toho se mu podařilo zastřelit, ale znovu byl dostižen příslušníky gestapa a nastalém zápasu byl přemožen a spoután. Vědomí, aby nikoho při brutálních výsleších neprozradil, vedlo kpt. Pavlíka k tomu, že se pokusil o sebevraždu pomocí nabroušené lžíce, kterou si přeřezal žíly na ruce. Tento sebevražedný pokus byl však neúspěšný. Během podzimu roku 1942 byl převezen do vazební věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Odtud byl v polovině ledna 1943 zařazen spolu s 31 spoluvězni do transportu KT Mauthausen. Po týdnu věznění v tzv. Bunkru jako ostatní muži uvedeného transportu, byl zastřelen ranou do týla 26.ledna 1943 v 16:31.
Při příležitosti oslav 28. října 1999 byl plukovník in memoriam Karel Pavlík vyznamenán tehdejším prezidentem Václavem Havlem Medailí za Hrdinství.